PŘÍLIŠ VELKÉ AMBICE
Náš malý svěřenec či potomek chce jezdit na kole. Nebo my chceme, aby jezdil na kole, a pomaličku ho k tomu vedeme. Položili jsme si v minulém vydání Vela pár základních otázek, a nejen proto, že jsme zmínili T. G. Masaryka, budeme jej citovat i nyní. On totiž říkal, že není důležité znát odpovědi, ale že důležité je umět správně se ptát, umět pokládat otázky. Pokusíme se o to znovu i my a budeme se o to pokoušet stále, protože lidé, kteří na všechno znají odpověď, jsou nebezpeční, často dogmatičtí, mající tak trochu psychopatické sklony.
Přemýšlejme, hledejme odpovědi. Často se mohou u různých jedinců velmi lišit a často se mohou měnit i v čase. Neexistuje totiž jediný správný návod „jak trénovat“. Naším cílem je odborné vedení malého cyklisty k dosažení jeho osobní maximální výkonnosti ve vytrvalostních disciplínách – na biku a na silnici primárně, na dráze a v cyklokrosu sekundárně. Maximální výkonnosti každý člověk dosáhne v dospělosti, po ukončení růstu, k tomu směřujeme, k tomu dítě vedeme.
My to chceme hned!
Pokud někomu jde o maximální výkonnost, či ještě hůře o „co nejlepší výsledky“ v dětských kategoriích, neshodneme se, a není třeba se o to ani pokoušet, naše cíle jsou zkrátka rozdílné. A proč také ne.
Dva příklady z praxe. Jedna maminka mi říkala, že chtějí, aby dcera závodila tak do osmnácti, aby měla svůj kariérní vrchol kolem šestnáctého, sedmnáctého roku, a pro to že prý rodina udělá maximum. Podřídí se její chod, investují se všechny peníze. „Potom už přijde na řadu rodina, práce, dospělá kariéra,“ vysvětlovala matka. „Já se taky vdávala v osmnácti a ve dvaceti měla první dítě. Očekávám, že to bude mít dcera podobně.“ Dodejme, že nemá… Dceři je 26, závodí v reprezentaci na dráze, žije cyklistikou.
Druhá maminka mi zase na otázku, proč tak prožívají závody desetiletých dětí, když je to z mého pohledu především příprava a zábava, odpověděla: „Kdo ví, co bude dělat ve čtrnácti.“ Zaskočilo mě to, ale proč ne. Jen s tím žádný trenér nemůže systematicky pracovat, pokud tedy nedostane (a hlavně nepřijme) šílené zadání typu: „Chci, aby byl či byla co nejlepší HNED, bez ohledu na vývoj, růst, zdraví, důsledky…“
Samozřejmě jsou i rodiny, které nerozumí tomu, že hodina tréninku týdně není mnoho a že by bylo fajn hýbat se i mimo hodiny tréninků a kroužků. S těmi se ale pracuje lépe než s těmi příliš ambiciózními a nedočkavými.
Neustálá edukace rodičů
Hlavní úkoly trenérů malých dětí jsou vlastně tři, a všechny se týkají především vzdělávání rodičů. To ostatní je hra, intuitivní zábava. Zaprvé brzdit nedočkavé, přemotivované a ambiciózní rodiče a jejich tlak na výsledky. Zadruhé vysvětlovat, že dva tréninky týdně nejsou dostatečnou pohybovou náplní pro zdravý vývoj člověka, natož-pak nějakým sportovním tréninkem. (Paradoxně se oba extrémy nezřídka vyskytují v jedné rodině: „Chci co nejvíc, ale nejsem ochoten pro to nic moc udělat…“) A zatřetí jde o jakousi přiměřenost, což v podstatě zastřešuje i oba body předcházející, ale navíc k tomu patří ještě také přiměřenost ve vybavení, v úrovni služeb a zajištění, v uspokojování tužeb a přání dítěte. V podstatě jde o jakýsi řízený diskomfort a postupné dávkování péče i časového a materiálního luxusu přiměřené věku, výkonnosti, dovednostem i úsilí sportovce.
Zaměřme se tentokrát na bod první, krocení zdivočelých ambicí. Pro někoho, kdo „miluje“, je určitě těžké to pochopit, a ještě těžší přijmout. Vždyť jeho/její motivace je bez nejmenších pochybností ze sta procent jen a pouze pozitivní. Chtějí pro dítě to nejlepší, chtějí většinou to, co chce samo dítě, přejí mu úspěch a chtějí jej v cestě za ním maximálně podpořit. Můžeme jim to mít za zlé? Jak jim vysvětlit, že to není správně, že to dítěti může ublížit, že příliš časným tlakem na výsledky nejspíš nevychovávají úspěšného dospělého sportovce? Že zásadním způsobem boří vztah mezi rodičem a dítětem, že možná ničí vše hezké a vše, co by se hezkým mohlo stát. Snad letmým pohledem do historie a zkušenostmi těch, co už si nabili nos před námi, a také pohledem do anatomie, fyziologie, psychologie, a především biomechaniky.
Trocha anatomie a fyziologie
Jízda na kole je překrásný pohyb, který má na fyzickou kondici jedince i zdraví spoustu neuvěřitelně pozitivních dopadů. Především rozvíjí tu stránku, která podle pana profesora Pirka definuje samu podstatu zdraví a dlouhověkosti – srdečně cévní soustavu. V dnešní post-covidové době každý slyší i na posílení respiračního aparátu, na zvýšení jeho odolnosti, skvělé je i celkové posilování imunity díky střídání teplot a počasí, a v neposlední řadě také budování morálně volních vlastností. Je toho zkrátka spousta. Sport formuje osobnost! Kde jsou tedy ty problémy?
Samotný pohyb je sice šetrný vůči kloubům, co se týče otřesů (ve srovnání s během), ale je velmi specifický v tom ohledu, že celý svalový pohyb se odehrává uvnitř jakéhosi uzavřeného systému, jehož hraničními body jsou místa, kde se tělo dotýká kola – řídítka, sedlo, pedály. Ta místa jsou nepohyblivá (i pedály se za takové dají považovat) a na to anatomie člověka není konstruována. Těžko budeme hledat podobně specifický sport, kde jde o tak velký pohybový výkon, a přitom o tak obrovské omezení rozsahu pohybu. Po statisíce let jsme ustrojeni na běh nebo boj, s tím se nedá nic dělat, nikoliv na sezení nebo šlapání. Postavení páteře na kole je děsivě podobné postavení páteře při sezení ve škole, a to už je v součtu strašlivá spousta hodin, kdy jsou ramena propadlá kupředu, lopatky rozestoupené a vzdálené od hrudníku, hrudní část páteře příliš ohnutá vzad (hyperkifóza) a brada směřující vzhůru a dopředu v důsledku velkého zalomení páteře v krční části. Nároky na jednotlivé části těla jsou při šlapání obrovské a v průběhu růstu mohou způsobovat velké problémy: je lepší s velkou zátěží počkat, až bude jedinec svalově a úponově dostatečně připraven. Růst a vývoj nelze urychlit.
Pokud bude malé dítě jen běhat, jen dělat judo, jen hrát basket nebo jen plavat, nebude přetížení jeho organizmu tak obrovské a tak nebezpečné, jako když bude jen jezdit na kole. A protože my chceme výkonného dospělého jedince, musíme mít především na mysli zdravého jedince. „Bolí nás záda,“ říkají někteří rodiče čtrnáctiletých závodníčků, a dodávají: „A bolí nás kolena.“ A objíždějí doktory, hledají a často nenacházejí řešení a pláčou, že TO je asi růstové a jaká je smůla, že právě je TO postihlo. Já v tom slyším něco jiného: „To já jsem na vině, že jsem se nechal unést úspěchy v žákovských kategoriích a nerespektoval jsem přirozený růst a vývoj svého dítěte. To moje ambice, můj nerozum jsou na vině!“
Existuje něco jako kompenzační cvičení nebo kompenzační pohybové aktivity, ale ruku na srdce, často to nebývá nic zábavného. Vy prostě chcete jezdit na kole, ne? A přimějte dítě, aby dělalo něco, co jej nebaví. Čím menší dítě je, tím větší porci kompenzačních aktivit by mělo dělat, před dvanáctým rokem by měly časově převažovat nad vlastním ježděním na kole, klidně v poměru 60:40 i více. Tělo roste, rychle a skokově, a mělo by růst zdravě.
O co snazší by bylo říci: „Choď na plavání a na atletiku a ve dvanácti přijď s kolem.“ Ale to nejde. Máme malého cyklistu a musíme cyklistickou zátěž co nejvíc řízeně kompenzovat. Já bych rozhodně doporučoval cyklistiku stejně intenzivně kombinovat s jiným, nejlépe zimním sportem – hokejem, běžkami nebo plaváním – a kolo na tři až pět měsíců v roce klidně úplně odložit. Fyziologickou hranicí, kdy lze připustit převahu speciálního cyklistického tréninku nad všeobecným, je dokonce až 14 let. Důvodem je jednak nastupující puberta a překotné změny v organizmu, jednak s tím úzce související potřeba výrazného zvýšení tréninkových dávek v tomto věku. Jak již bylo řečeno: žáci trénují příliš, junioři málo, šelma musí zůstat hladová. Někomu se to určitě bude zdát pozdě. Ale aby nevznikl mylný dojem – nejezdit neznamená nesportovat, ba právě naopak. Neříkám nejezdi. Říkám jezdi méně, ale sportuj mnohem, mnohem víc! Tvůj cyklistický čas přijde, pokud budeš pořád ještě zdráv a pokud budeš mít pořád ještě chuť, nadšení, hlad. Cyklistický úspěch chce trpělivost.
Pokud zde voláme po omezení ježdění (rozuměj šlapání) na kole v žákovském věku, pak je třeba jedním dechem dodat: zaprvé dopřejme dítěti co nejvíc času v terénu, na pumptracku, na trailech, prostě co nejvíc zábavy na kole, učme jej kolo ovládat, a zadruhé – a především – umožněme dítěti co nejvíc všestranného každodenního pohybu.
Závody dětí bez výsledků
Rozdíly ve vývoji dětí jsou tak obrovské, že mi nedává velký smysl nějaké srovnávání, poměřování, tedy vážně míněné závodění dřív než v kategorii kadetů. Závod by měl být především zábavou. Úspěch v žákovských kategoriích je především věrným obrazem toho, jak moc, kolik času dítě kolu denně a týdně věnuje – neříká nic o talentu. Skutečný talent se projeví až po pubertě, před osmnáctým rokem života. Talent je v cyklistice totiž především schopnost organizmu snášet velké tréninkové dávky – fyzicky i psychicky a z pohledu rodiny také sociálně – a panuje velká obava, že dětské sportovní rychlokvašky se toho času nedočkají fyzicky ani psychicky neopotřebované. Naše desetiletá holčička přijela na mistrovství republiky rovnou ze skautského tábora, dva týdny neseděla na kole (což v tomto věku jednoznačně podporujeme) a porazila ji její konkurentka, která se na závod systematicky připravovala a dorazila ze soustředění. „Máme za sebou neúspěšný víkend,“ vrazil dceři nůž do zad postem na sociálních sítích její vlastní otec. „Je to marný, je to marný, je to marný,“ chce se trenérům citovat z filmu Jáchyme, hoď ho do stroje. Rozdíl v přístupu se projevil během dvou týdnů. Pokud chcete, aby váš žák vyhrával, nechte ho jezdit hodně, nechte ho trénovat sílu, ulevte mu ze školy, kupte mu karbonové kolo, vozte ho každý víkend po závodech, dopřejte mu všechno, co vás i jeho napadne, a do půl roku budete slízávat smetánku. Obávám se ale, že za pár let budete lízat rány.
My se snažíme poskládat závodní kalendář dětí tak, aby především nemusely moc daleko cestovat, aby pro 15 minut závodu neseděly v autě tři hodiny cestou tam a tři hodiny cestou zpátky, aby tam nemusely cestovat den předem a jejich pár závodních minut nestálo rodinu stejně jako let Boeingu a aby velkou část z téhož času mohly strávit nějakým jiným, přirozeným pohybem v přírodě, což by jejich vývoji prospělo mnohem víc. Samozřejmě chceme, aby děti jezdily náročné a zajímavé tratě, které jsou pro ně výzvou, a aby sbíraly zkušenosti v té největší konkurenci a učily se zvládat přirozený stres, aby se učily a zdokonalovaly. Jezdit jen kolem komína a porážet mísťňáky, co přišli na start v teplákách, to sice ohromí babičku, ale pro rozvoj malého závodníka to mnoho neznamená. Také nepreferujeme sběr bodů v nějakých vybraných seriálech závodů – to není nic než matematika a často spekulace. O výkonnosti a zejména procesu učení a zdokonalování celkové pořadí v poháru Dolního Polabí neříká nic. Trenér je tu od toho, aby vedl, vzdělával, ne sbíral body a medaile. „Vemte ale jed“ na to, že i děti v našich barvách takzvaně najíždějí okruh už od pátku, křižují naši republiku v autech svých rodičů a objíždějí seriály…
Považujeme za důležité, aby kolo nebylo to jediné, co člověk má, čím žije, proto se snažíme sladit trénink s hodinami houslí nebo výletem se skautským oddílem a velmi podporujeme aktivní život dětí mimo cyklistický oddíl. Je dobré mít těch nohou, na kterých stojí náš život, víc; pomohou nám v období, kdy se nedaří, potřebujeme si odpočinout, léčíme se ze zranění a podobně. Závislost na jediné aktivitě může v dospělosti vést k obrovskému neštěstí, známe těch případů ve svém okolí spoustu.
Ve Švédsku prý pořádají hokejové turnaje tak, že se sjedou týmy a hráče, kteří se neznají, rozlosují do nových sestav, jimž dají nové týmové dresy. Je fascinující si to představit, ten proces učení musí být najednou tak intenzivní! Ty zkušenosti musí být tak nové a tak rozvíjející a měření sil je najednou tak čisté a hravé a zábavné! Přemýšlím, jak by se to dalo přenést k nám na cyklistiku. Jezdit tratě naslepo? Nevyhodnocovat pořadí v cíli, ale ocenit každého? Už vidím ty porady rodičů před závodem na neznámé trati na půjčeném kole… Mě děsí, že si čeští žáci jsou schopni rozjíždět spurt nebo blokovat soupeře. Honba za výsledkem je důležitější než systematické dlouhodobé budování výkonnosti. To není taktika nebo strategie, to je hloupost a krátkozrakost. Podle toho také vypadá naše výkonnost v dospělosti. Hlavně, že má tým čárku a polička další pohár.
Hlavou proti zdi
Takže to shrnu. Ve Velo Akademii zakazujeme dětem jezdit na kole, na závody bychom jim přikázali, aby jezdily na kolech po svých mladších sourozencích a v teniskách, nosil bych s sebou pilku a řídítka zkracoval na počkání, v zimě bych jim kolo na pět měsíců zamkl do sklepa a vyhnal je na led a do bazénu.
Co tam ještě mám? V létě jezdit na dovolené, na tábory, k babičce, neobjíždět závody v honbě za body v nějakých seriálech… A to jsme ještě nestihli probrat téma pohybu v nízkých intenzitách, tedy chodit pěšky do školy a ze školy, na kroužek z kroužku za jakéhokoliv počasí, vyhýbat se výtahům a jezdícím schodům, nepřetápět obytné prostory, spát v chladných místnostech nebo u otevřeného okna, dovolené trávit v horách, lézt po stromech a prostě být úplně pořád venku, nenechat se honit ven, ale domů, tak aspoň jednou měsíčně vyrazit na celodenní výpravu s batohem na zádech, nebrat do ruky telefon po večeři a tak dále.
Prostě utopie. Ale tak prospěšná.
Martin Raufer
Foto: archiv Velo Akademie
